Vibrátor je jedna z nejstarších erotických pomůcek, ne-li vůbec ta úplně nejstarší. Slonovinové a dřevěné nástroje tvaru podezřele připomínajícího penis byly nalezeny i mezi pravěkými artefakty; není ovšem jasné, zda se používaly i za tím účelem, nebo sloužily pouze jako kultovní předměty. Pravda je, že tyto dvě funkce se rozhodně nevylučují. Jedním z prvních dokladů erotických pomůcek je objev jeskynních vyobrazení samotného penisu jako pomůcky, které pochází ze starší doby kamenné. Tyto kresby určitě nenechají nikoho na pochybách, čím se naši dávní předkové zabývali, tedy krom lovu mamutů. Ovšem v plné síle se historie erotických pomůcek začala psát až za starých Řeků. Dilda, řecky olisbos, do antického umění pronikly mezi 3. a 4. stoletím př.n.l. Příkladem je například váza s vyobrazením dvojitého robertka.
Lidé v Řecku neměli tak jako my v dnešní době potřebu zakrývat své sexuální přednosti a využití erotických pomůcek považovali za samozřejmé. V této společnosti se věkový rozdíl obou partnerů pohyboval mezi 10 až 20 lety, muži navíc věnovali velkou část své sexuální energie konkubínám a mladým chlapcům. Umělý penis se tak stal univerzálním nástrojem pro potěšení, který se dal využít ve všech typech vztahů. Ve starověkém Řecku došlo na dřevěné a gumové náhražky pánského orgánu (jako lubrikant se používal pochopitelně olivový olej), erotické hračky znali i ve staré Číně a v Japonsku. Zámožnější a movitější ženy si nechávaly falusy (dnešní označení dildo) vyrábět z leštěného mramoru a to jak ve tvaru penisu, tak i ve tvaru dvou spojených penisů proti sobě, tedy jakéhosi dnešního “dvojáku”.
V Itálii v době renesance se penisy nazývaly diletto od slova rozkoš. I když jejich zpracování bylo primitivní (z kůže, kamene, slonoviny nebo dřeva), jevily se jako dokonale funkční. Později se jejich výrobě a zdokonalování přímo na zakázku začali věnovat řemeslníci. Místo lubrikačního gelu se v té době stejně dobře používal opět olivový olej.
Moderní historie vibrátoru je ovšem spojena s něčím trochu jiným než s kultem plodnosti. Robertek byl totiž vynalezen jako lékařský nástroj k léčbě hysterie. Abychom tuto pro nás již podivnou a úsměv (u některých jedinců i hlučný pobavený smích) vzbuzující skutečnost pochopili, stačí si zopakovat příslušnou kapitolu ze staré medicíny. Podle Hippokrata (jehož poznatků se lékaři drželi ještě hodně, hodně dlouho) je hysterie onemocněním dělohy; pokud byla děloha zanedbaná, tj. žena se řádně nevěnovala její pravidelné stimulaci, stával se orgán neklidným, a to vyústilo v hysterii. Vagína a zevní genitál byl považován za součást dělohy.
I méně bystrému čtenáři už musí být jasné, jak se hysterie léčila.
První pokyny k léčbě této zákeřné ženské choroby (která se mimo jiné projevovala pobledlostí, křečemi obličejových svalů /dnes bychom řekli tiky/, podrážděností, nevyzpytatelnými náladami a často i nutkavými nemravnými představami) najdeme už v lékařských knihách z 15. století; žena měla dělohu (tj. dosažitelné vnější části) masírovat prstem.
A v podstatě stejně se to dělalo až do 19. století, ovšem masáže prováděli lékaři. Masírovat se muselo až do okamžiku, kdy se dostavilo tzv. hysterické paroxysma, které mělo při pravidelném opakování (neboť hysterie je nemoc chronická) na stav pacientky blahodárný účinek. Problém byl v tom, že masáž trvala zhruba hodinu a žádný doktor tak během pracovní doby moc pacientek obsloužit nestihl. Naštěstí technický pokrok ulevil bolavým končetinám; roku 1869 byl zkonstruován první mechanický masážní stroj – vibrátor na parní pohon (parní stroj pochopitelně nebyl ve vibrátoru, ale, spolu s topičem, ve vedlejší místnosti). I tak měl lékař většinou jeden přístroj a ženy si k němu docházely na masáže, které byly i tak ještě časově náročné. A tak nějakých dvacet let poté byl nahrazen parní pohon elektrickým. Do dnešních vibrátorů měl pochopitelně ještě daleko přestože se jednalo o “přenosný model”, přenášel se v kufrech. Kde nebyla elektřina, používaly se vibrátory na nožní pohon, benzínový motor nebo bateriové.
Malé příruční masážní strojky byly k dispozici zhruba od počátku 20. století a to i ve velkých obchodních domech(firma Sears and Roebuck nabízela multifunkční kuchyňský stroj se čtyřmi nástavci – mixérem, bruskou, lešticím kotoučem a vibrátorem). Mimochodem, elektrické vibrátory pro domácí použití byly k dispozici ještě před elektrickým vysavačem a žehličkou, což, jak vtipně poznamenává historička Rachel Mainesová, jasně odráží spotřebitelské priority.
Neděste se však, nejednalo se o klasické vibrátory ve tvaru penisu, jaké znáte z dnešní doby. Jednalo se o univerzální vibrátor, který byl určen na masáž celého těla a samozřejmě v soukromí také na citlivé a erotogenní zóny. Jeden takový vibrátorek jste měli možnost zahlédnout i ve slavném filmu Postřižiny, kde s ním hlavní protagonistku překvapil její muž. Tento vibrátor měl dokonce i světelné efekty. Dnes se tyto vibrátory spíše označují jako masážní strojky.
Vibrátory, tak jak je známe dnes, vznikly až kolem roku 1966.
Tušili tehdejší lékaři, že to slavné hysterické paroxysma je ve skutečnosti orgasmus a že léčba, kterou provádějí, má silně sexuální povahu?
Většina z nich to přinejmenším tušila a našli se i tací, kteří si troufli vyslovit to nahlas (nebo napsat do své knihy). Viktoriánská doba by něco takového samozřejmě nepřipustila (je vskutku paradoxem, že si ženy do ordinací chodily pro něco, co doma se svým mužem zažít nemohly), a kdyby lékaři uznali, že svým pacientkám poskytují sexuální potěšení, léčba hysterie by byla zavržena a snadné výdělky by se ztratily v nenávratnu. Definitivně tak byly antihysterické masáže zavrženy až ve dvacátých letech 20. století, kdy už se dalo daleko snadněji vydělávat nově vynalezenou psychoanalýzou a čekalo se, že se vytratí i vibrátory, což se (k nemalému potěšení ženské části populace) nestalo.
Naopak, vznikly stovky nových modelů nejrůznějších tvarů, velikostí a barev a prodávaly se vesele dál nejprve ještě jako různé patentované přístroje k léčbě bolestí hlavy, neurastenií a dalších nemocí. Inzeráty se objevovaly převážně v odborných časopisech, a to do doby, než ve 30. letech robertky začaly používat hrdinky tehdejších pornofilmů.
Vibrátory se pak na nějakou dobu ztratily z očí veřejnosti, aby se opět vrátily v sedmdesátých letech. Tehdy byly otevřeny první sexshopy s pomůckami určenými pro ženy, vznikly zásilkové služby, u kterých bylo možno si vibrátory objednat, a výrobci přišli s novými modely.
Přestože žijeme v době, kdy nám už nic lidského není cizí, nemají to erotické pomůcky v některých koutech civilizovaného světa lehké. V USA jsou ve státech Texas a Georgia dodnes nelegální; v Alabamě byl zákon proti výrobě a prodeji vibrátorů zrušen v roce 1998, ovšem s tím, že znemožňoval terapii osob se sexuálními dysfunkcemi. O jeho úloze coby erotické pomůcky ani slovo, což znalce poměrů v zemi za velkou louží jistě nikterak neudivuje.
